Náboj: definice v chemii
Náboj: Vlastnost hmoty, která způsobuje elektrické přitahování nebo odpuzování. Protony nesou kladný náboj a elektrony stejně velký záporný náboj.
Opačné náboje se přitahují a stejné odpuzují a tyto síly drží pohromadě atomy, ionty i mnoho sloučenin. Náboj se měří v coulombech, ale chemici ho obvykle počítají v jednotkách elementárního náboje, takže proton má +1 a elektron −1. Atom se stejným počtem protonů a elektronů je neutrální; příjmem nebo ztrátou elektronů získá náboj a změní se v iont.
Příklady
- Na⁺ — sodný iont s nábojem +1
- Cl⁻ — chloridový iont s nábojem −1
- O²⁻ — oxidový iont s nábojem −2
- Al³⁺ — hlinitý iont s nábojem +3
V periodické tabulce
Obvyklé náboje iontů se řídí skupinami: kovy skupiny 1 tvoří ionty +1, skupiny 2 ionty +2, nekovy skupiny 16 ionty −2 a skupiny 17 ionty −1.