Faraday: definice v chemii
Faraday: Elektrický náboj nesený jedním molem elektronů, asi 96 485 coulombů. Tato hodnota se nazývá Faradayova konstanta (F).
Faradayova konstanta spojuje elektrický náboj prošlý článkem s množstvím látky, které reaguje na elektrodě. Rovná se Avogadrově konstantě vynásobené nábojem jednoho elektronu a je pojmenována po Michaelu Faradayovi, který ve 30. letech 19. století odvodil zákony elektrolýzy. Chemici ji používají k výpočtu, kolik kovu proud vyloučí, a k propojení napětí článku s energií jeho reakce.
Příklady
- Vyloučení 1 molu stříbra z iontů Ag⁺ vyžaduje asi 96 485 C
- Vyloučení 1 molu mědi z iontů Cu²⁺ vyžaduje dvakrát větší náboj
- Výroba 1 molu hliníku z iontů Al³⁺ vyžaduje asi 289 000 C
- Proud 1 ampéru musí téct asi 26,8 hodiny, aby dodal 96 485 C
V periodické tabulce
Náboj iontu, který u mnoha kovů vyplývá ze skupiny, určuje, kolik náboje každý mol potřebuje: Na⁺ potřebuje jeden mol elektronů, Mg²⁺ dva a Al³⁺ tři.