Radioaktivita: definice v chemii

Radioaktivita: Samovolné vyzařování záření nestabilními atomovými jádry, když se rozpadají na stabilnější.

Tři hlavní druhy záření jsou částice alfa (jádra helia-4), částice beta (rychlé elektrony nebo pozitrony) a záření gama (vysokoenergetické elektromagnetické vlny). Rozpad alfa a beta mění počet protonů, takže se atom stane jiným prvkem. Radioaktivitu objevil Henri Becquerel v roce 1896 a Marie a Pierre Curieovi pak objevili radioaktivní prvky polonium a radium. Využívá se v medicíně, v detektorech kouře a při datování hornin a zkamenělin, ale záření může poškodit živé buňky.

Příklady

V periodické tabulce

Radioaktivní prvky jsou soustředěny ve spodní části tabulky: každý prvek za olovem je radioaktivní, stejně jako technecium a promethium.

Související pojmy

Všechny pojmy