Radioaktivita: definice v chemii
Radioaktivita: Samovolné vyzařování záření nestabilními atomovými jádry, když se rozpadají na stabilnější.
Tři hlavní druhy záření jsou částice alfa (jádra helia-4), částice beta (rychlé elektrony nebo pozitrony) a záření gama (vysokoenergetické elektromagnetické vlny). Rozpad alfa a beta mění počet protonů, takže se atom stane jiným prvkem. Radioaktivitu objevil Henri Becquerel v roce 1896 a Marie a Pierre Curieovi pak objevili radioaktivní prvky polonium a radium. Využívá se v medicíně, v detektorech kouře a při datování hornin a zkamenělin, ale záření může poškodit živé buňky.
Příklady
- Americium-241 v detektorech kouře vyzařuje částice alfa
- Plyn radon prosakující z hornin do sklepů
- Draslík-40, přírodní radioaktivní izotop obsažený v banánech
- Záření gama kobaltu-60 používané ke sterilizaci zdravotnických pomůcek
V periodické tabulce
Radioaktivní prvky jsou soustředěny ve spodní části tabulky: každý prvek za olovem je radioaktivní, stejně jako technecium a promethium.